Mons. P. Karel Exner byl pro svoji přátelskou povahu a příkladně žité kněžství velmi oblíbený i v naší farnosti. Od roku 1956 působil ve farnosti Chřenovice. Od roku 1958 ve Světlé nad Sázavou a od roku 1970 také v Lučici. Po zásahu dozorových orgánů státní moci nad církvemi byl v roce 1976 přeložen do farnosti Hostinné. Od roku 1982 byl administrátorem a později farářem v Nové Pace. V roce 1990 se stal proboštem katedrální kapituly v Hradci Králové. Po odchodu do důchodu v roce 2005 dále aktivně vypomáhal v duchovní službě novopacké farnosti až do svých 97 let.
Několik vzpomínek Mons. Karla Exnera na chvíle, kdy po letech deportace a nemožnosti vykonávat kněžskou službu, dostal přidělenou malou farnost na Vysočině.
„Když jsem byl pozván do Hradce po šestileté pauze, nejprve mně tam dával “kapky” státní zmocněnec, který tam hlídal pana biskupa. Říkal mi, že mi udělali velkou milost, když mi udělují státní souhlas, a že si musím uvědomit, že žijeme v lidově demokratickém státě – že se musím přizpůsobit. Nic jsem na to nedopovídal, nechal jsem ho mluvit. Pak mě vedl k panu biskupovi, aby mi určil nějakou farnost. Pan biskup Mořic Pícha tam byl jako v zajetí a tak jsem mu říkal, že jsem šest let mimo, že bych rád nějakou malou farnost, abych se tak nějak zaběhl. A on mi v tom vyhověl. Dostal jsem opravdu pěknou farnost – Chřenovice,v Posázaví. Byla to pěkná farnost, nezkažená. Většina lidí byli katolíci. Samozřejmě už tam byli také komunisti, ale lidé drželi při sobě – a jak se říká „viděli si do talíře“.
Ve svých vzpomínkách – které natočila Marie Kofroňová – se vrací také k okamžikům, kdy jako se jako mladý kněz ocitl v želivském klášteře, kam v rámci akce “K” byli v padesátém roce svezeni řeholníci a kněží z našich zemí.
“V Želivě to bylo jako v kriminále. Okna byla zamřížovaná, stále jsme byli hlídaní, každý den byl apel, ráno a večer nás počítali. Vozili nás po etapách. Byli tam kněží z Čech, Moravy a ze Slovenska. Když jsme se tam ocitli, nevěděli jsme, co s námi bude, protože nám nikdo nic neřekl. Z chodby bylo okénko do kostela. Tam jsme v neděli mohli nahlédnout, jak tam slouží mše svatá. Bylo to pro nás, kněze, deprimující. Samozřejmě jsem se také snažili dostat hostie a víno. Nacházeli jsme všelijaké cestičky. Tak jsme si sloužili mši svatou tajně. Seděli jsme na posteli a jako patenu jsme měli víčko od konzervy. A mešní formulář jsme měli ještě latinsky, uměli jsme ho zpaměti. Vždycky musel někdo hlídat. Bývalo nás na světnici několik, myslím, že asi deset… Když se někdo blížil, kdo hlídal, dal nám echo.“
